V původním vršovickém Ďolíčku v prohlubni svahu za továrnou Waldes se fotbal hrál už před první světovou válkou. Domov tehdejšího AFK Vršovice se pak brzy stal jedním z prvních hrazených hřišť v Praze a nejbližším okolí a od roku 1925 se tam hrála tehdy právě vzniklá první liga (Asociační liga)! To už chodili zelenobílé povzbuzovat také důstojní otcové rodin, kteří by byli na počátku dvacátého století určitě patřili k nejzavilejším kritikům „bláznivých kopálistů…“

Vršovickým jejich první svatostánek přirostl k srdci. Postupně se proměnil v pevnost, kterou nebylo snadné dobýt. Jenže co naplat – jak rostla popularita fotbalu i samotného klubu, starý dobrý Ďolíček pozvolna, ale stále zřetelněji ztrácel krok s tokem času. Navíc mužstvo, které se roku 1927 proslavilo památnou výpravou do Austrálie, kde si vysloužilo své dnešní jméno Bohemians a siluetu klokana do znaku, se stalo obávaným soupeřem i pro pražská „S". Především právě v utkáních s nimi Ďolíček praskal ve švech. A rozšiřovat hlediště nebylo kam…

Tehdy se chopil iniciativy ředitel vršovické Občanské záložny komerční rada Zdeněk Danner, známý lokální patriot, v neposlední řadě příznivec, mecenáš a čas od času i funkcionář, dokonce předseda klubu. Zasadil se o vybudování jeho nového domova, prosadil velkorysý projekt a zajistil potřebné finanční zdroje. Díky němu mohl být o Velikonocích roku 1932 slavnostně otevřen dnešní stadion u Botiče, který pak právem nesl jeho jméno. Byla to tenkrát veliká sláva! Křest se nemohl obejít bez zástupců radnice, která kdysi na prahu dvacátého století vehementně házela místním fotbalovým průkopníkům klacky pod nohy. Časy se však mezitím změnily k nepoznání. Nebyli to právě hráči té kdysi tak zatracované kopané, kteří proslavili Vršovice až u protinožců, na druhém konci světa?

Známý vršovický kapelník František Zítek pozdravil památný den klubovým pochodem, mimochodem prvním v naší zemi. Nezapomenutelný Josef Laufer vynesl v rozhlasové reportáži Dannerův stadion až do nebe, také všechny noviny se předháněly v nadšené chvále pozoruhodného díla. Populární sportovní týdeník Star je dokonce označil za nejkrásnější stadion v Praze.Přeháněl? Ani ne. Strahov byl v té době jen hudbou budoucnosti a fotbalové chrámy obou „S" měly sice větší kapacitu hlediště, ale jejich tehdejší podobu ovlivnily postupné dostavby a přestavby. Naproti tomu jejich vršovický protějšek nejenže svítil novostí, ale především zaujal stylovou čistotou fotbalové klasiky s prvními řadami diváků jen pár metrů od hrací plochy.

I nejskalnější staromilci, kteří se zprvu nemohli vyrovnat se ztrátou starého Ďolíčku, brzy přišli „Danneráku" na chuť. A vedle atraktivního fotbalu, který se tam hrál a hraje, také nezaměnitelný genius loci stadionu podnes přitahuje i fanoušky jiných klubů z celé Prahy. Při přestavbě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ustoupila dožívající dřevěná tribuna strmé železobetonové následnici, charakteristické dominantě i současné podoby nového Ďolíčku. Zhruba v té samé době se to láskyplné pojmenování postupně přeneslo na stadion u Botiče. Začali s tím fanoušci (a kupodivu vůbec ne pamětníci jeho předchůdce), přidali se novináři… Tak se zrodila nová pěkná tradice. Konec konců, vždyť při pohledu z Vršovického náměstí nebo z oken bývalé radnice je i stadion Bohemians Praha 1905 vlastně v ďolíčku…

Od té doby procházel dalšími dílčími úpravami až do dnešní podoby. A možná by už po něm nebylo ani památky, kdyby v nejkritičtějších dnech klubových dějin v roce 2005 nezasáhli jeho neuvěřitelně věrní a obětaví fanoušci. Kdo jen trochu něco ví o českém fotbalu, dá ruku do ohně za pravdu, že Klokanů i jejich Ďolíčku by byla věčná škoda. Už pro ten strhující příběh o nezměrné věrnosti, který obdivuje a ctí celá naše sportovní veřejnost.

Čas však nikdo nezastaví. Stadion, který dnes patří hlavnímu městu, volá po nové generální přestavbě, po které by se zřejmě už jen (byť omlazená) hlavní tribuna stala poselstvím historie budoucnost.